ESEJ / V liberálních demokraciích se prohlubuje krize, které věnuje pozornost jen málokdo. Mladí muži zůstávají pozadu, opouštějí školu a dostávají se na společenské i politické okraje. Důsledky této krize je přitom možné pozorovat všude – od nárůstu počtu sebevražd přes horší výsledky ve vzdělávání až po toxické subkultury na internetu nebo varovný vzestup reakcionářské politiky zaměřené právě na zklamané mladé muže.

Západní společnosti dlouho považovaly mladé muže spíš za problém než za občany v nouzi, kteří zoufale hledají smysl života, důstojnost a místo ve společnosti. Dnes už víme, kam jsme to s tímto přístupem dopracovali: chlapci mají ve vzdělávacím systému napříč západními zeměmi horší výsledky než dívky, s vyšší pravděpodobností trpí poruchami učení, méně studují na vysokých školách a obecně častěji odcházejí s nedokončeným vzděláním.

Jde o dlouholeté trendy, které západní společnosti ignorovaly, nebo je dokonce s jakýmsi zadostiučiněním vítaly, jako kdyby snad měla historická dominance mužů ospravedlňovat jejich zanedbávání v současnosti. Nejde přitom jen o vzdělání: hospodářská transformace zlikvidovala řadu povolání, která byla pro mladé muže dříve zárukou stabilního příjmu v dospělosti.

V převažujících kulturních narativech o pokroku a inkluzi byly navíc jen zřídka zahrnuty pozitivní modely maskulinity. Namísto toho bylo mnoha mladým mužům přímo i nepřímo vtloukáno do hlavy, že těží z patriarchátu, nesou vinu za dědictví kolonialismu, a automaticky čelili podezření jako potenciální agresoři.

Hledání odpovědí

Když společnost mladým mužům tvrdí, že jsou zároveň privilegovaní i bezmocní, že jsou zároveň dominantní i postradatelní, není divu, že v nich zakořenily pocity zmatení a hněvu. Ještě před příchodem influencerů, kteří na sítích hlásají jednoduchá řešení komplexních problémů, se mladí muži sdružovali na fórech typu 4chan, TheRedPill na Redditu nebo v dalších komunitách vznikající „manosféry“. Tyto platformy jim nabízely víc než jen sdílení vulgárních memů nebo mizogynních vtipů: mladí muži v nich nacházeli to, co jim společnost odpírala, tedy možnost sdílet pocity frustrace, zmatení a hněvu se stejně naladěnými lidmi.

Tyto virtuální komunity ovšem nebyly definovány pouze svou toxičností. Mnohé z nich zároveň zdůrazňovaly význam osobního rozvoje a mladí muži v nich byli motivováni k tomu, aby se věnovali cvičení, pracovali na svém sebevědomí, přijali odpovědnost za vlastní činy a dosáhli úspěchu. Lidem polozapomenutým vzdělávacím systémem, zavrženým mainstreamovými médii nebo marně hledajícím smysl života poskytovaly rady a pocit, že jim někdo naslouchá. Bylo to prostředí, ve kterém měli mladí muži příležitost podělit se o své úzkosti a pochybnosti, aniž by se museli obávat odsudku.

Do tohoto emočního a ideologického vakua vstoupila celá řada samozvaných guruů a influencerů, jako je Jordan Peterson nebo Andrew Tate. Ačkoli měli různé politické názory, byli pro mladé muže nesmírně přitažliví, protože jim v nepřátelsky naladěném světě nabídli řád, identitu a pocit jistoty. Mladí muži díky nim tváří v tvář společenské izolaci nacházejí komunitu, smysl života místo zmatení, sílu namísto domnělé slabosti.

Pohled na svět, který tyto osobnosti prosazují, je často toxický, zakořeněný v rigidních genderových rolích, politice ukřivděnosti a odmítání rozmanitosti. Jsou to však zároveň lidé, kteří berou vážně to, s čím se musejí mladí muži potýkat, uznávají jejich pocit dezorientace a nabízejí syrově srozumitelné odpovědi. V kultuře, která má tendenci nazírat na trápení mužů jako na něco irelevantního, nebo dokonce nebezpečného, může i škodlivý narativ působit jako jediné dostupné vysvětlení.

Zmíněné influencery je jednoduché zesměšňovat nebo odsuzovat a velká část toho, co prosazují, si zaslouží kritiku. Pokud se ale zároveň nepokusíme pochopit důvody jejich emoční a společenské přitažlivosti, přehlížíme mnohem závažnější krizi: liberálnědemokratické společnosti nedokázaly mladým mužům poskytnout zdravější alternativy.

Od vyloučení k radikalizaci

Náklonnost mladých mužů k marginalizaci a radikalizaci není pouhým sociologickým postřehem, ale má i hluboké psychologické kořeny. Výzkum Karen M. Douglasové a kol. (2017) ukazuje, že lidé tíhnou k extrémním názorům včetně konspiračních teorií ve chvíli, kdy pociťují úzkost, bezmoc a vyloučení ze společnosti. Tyto emoční stavy jsou dnes zvláště přítomné právě mezi mladými muži a velká část z nich zažívá kombinaci společenského přehlížení a kulturního obviňování.

Mnozí mladí muži vyrůstající v období neustálých změn mají problém najít ukotvení ve vzdělávacích systémech, které neodpovídají jejich potřebám, na pracovních trzích, jež o ně přestávají mít zájem, nebo v kulturních narativech, které je jen málokdy vykreslují v pozitivním světle. Výsledkem je rostoucí skupina lidí, která si připadá vyloučená z mainstreamové společnosti a zároveň nemá prostředky k tomu, aby se do ní mohla zdravým způsobem znovu začlenit.

Pocit vyloučení je následně činí zvláště náchylnými k přijímání radikálních ideologií a reakcionářských identit nebo šíření konspiračních narativů, které mladým mužům nabízejí něco, co jim mainstreamová kultura upírá: smysl života, vědomí společného boje a vysvětlení jejich problémů. Mladí muži nejsou nebezpeční ze své podstaty, ale ocitli se bez emoční i společenské ochrany. A když jim nikdo jiný nenabízí důstojné řešení jejich situace, hledají ho jinde – někdy v nejtemnějších zákoutích internetu nebo uvnitř hnutí, která slibují získání moci prostřednictvím odmítnutí většinové společnosti.

Na opačných stranách

Mezi mladými muži a ženami se v liberálních demokraciích po celém světě otevírá hluboká ideologická propast. Zatímco mladé ženy jsou stále progresivnější, muži v jejich věku se ztotožňují s konzervativními hodnotami – podle nedávných průzkumů ze Spojených států mnohdy spíše na základě rozhořčení z mainstreamové kultury než proto, že by vyznávali nějakou koherentní ideologii. Nejde přitom o pouhou generační fázi, ale o hlubší úzkost týkající se identity, hodnot a sounáležitosti ve společnosti, která se rychle – a ne vždy spravedlivě – proměnila ve svém vnímání genderových rolí a mocenských struktur.

Propast mezi pohlavími ještě prohlubuje obdiv některých mladých mužů k autoritářským vůdcům, kteří se navenek prezentují svojí silou a rozhodností. Asertivně vystupující osobnosti, jako je Donald Trump nebo Vladimir Putin, se stávají idoly pro mladé muže hledající směr a smysl života. Tento fenomén dále podtrhuje touhu po pevném řádu a jednoduchých řešeních ve stále komplexnějším světě.

Zároveň může pomoci vysvětlit, kde se v západních demokraciích berou sympatie k autoritářským režimům typu Ruska, které může být vnímáno jako zosobnění přísného tradicionalismu v kontrastu s chaotickým, přespříliš tolerantním nebo „wokistickým“ liberálním prostředím. Binární vidění světa, kde proti sobě stojí liberalismus a pokrok na straně jedné a maskulinita a řád na straně druhé, překonává tradiční pravolevé dělení politiky a přispívá k širší kulturní revoltě.

Liberálnědemokratické společnosti v oblasti inkluze a rovnosti učinily historický pokrok. V rámci nezbytného úsilí o posílení postavení žen, menšin a marginalizovaných skupin však byla příliš často opomíjena klíčová otázka: Co se stane, když nebudou do nové podoby společnosti zahrnuti mladí muži? Místo aby došlo ke konstruktivní transformaci pojetí maskulinity, v mnoha ohledech byla zredukována na pouhý problém, který je třeba diagnostikovat. Výsledkem je generace kulturně vykořeněných mladých mužů, kteří mají pocit, že jsou namísto podpory jen neustále za něco peskováni.

Hrozba pro demokracii

Nejde jen o problém mužů, ale o hrozbu pro společnost jako takovou. Demokracie, která si znepřátelila velkou část mladých lidí, nemůže být politicky stabilní. Kultura, která patologizuje maskulinitu, nemůže pěstovat zdravé vztahy. Veřejný prostor, kde vládne nedůvěra a zahanbování, nemůže vychovat občany, kteří mají pocit, že v něm mají své místo.

Nepotřebujeme návrat k jakési nostalgické vizi maskulinity, ale nový kulturní a politický projekt, který bere mladé muže jako důstojné, samostatné a celospolečensky přínosné jedince. Konkrétně je třeba investovat do mentorství, reformy vzdělávání a komunitních institucí. Je potřeba vytvářet pozitivní vzory, které se neživí šířením zášti nebo nezdravého sebevědomí. Je třeba otevřeně hovořit o psychologických a sociálních potřebách, které činí konspirační teorie a radikální ideologie tak přitažlivými. A především je potřeba uznat, že mladí muži nejsou nepřátelé pokroku – jsou jeho nezbytnou součástí.

Pokud má liberální demokracie přežít, musí být skutečně otevřená všem. To se týká i mladých mužů, z nichž mnozí si v tichosti kladou otázku, zda jim tento systém může vůbec něco nabídnout. V současné době se velká část veřejné debaty pochopitelně soustředí na inkluzi a rovnost – a přesto se to z nějakého důvodu často netýká mladých mužů. Jejich problémy jsou ignorovány, jejich utrpení je zneužíváno k politickým účelům a jejich role v budoucí podobě liberální společnosti je považována za druhořadou nebo pochybnou. Není to jen nespravedlivé, ale také nebezpečně krátkozraké.

Změna je přitom možná. Jsem si tím jistý, protože jsem to sám zažil. Kdysi jsem byl právě takovým mužem – rozčileným, odcizeným, náchylným k radikálním postojům, ve kterých jsem hledal smysl života i pocit sounáležitosti. Nezachránilo mě odsuzování ani zesměšňování, ale porozumění, komunikace a pocit toho, že na mých názorech záleží. Našel jsem cestu zpět ke společnosti a dnes vím, že můj hlas nezní naprázdno. Právě tímto způsobem bychom měli pomáhat nalézt cestu zpět i ostatním. Protože když lidé cítí, že ve stávající společnosti nemají žádnou budoucnost, začínají uvažovat o jejím zničení.

Pekka Kallioniemi je finský odborník na sociální média a dezinformace.

Z anglického originálu přeložil František Kalenda.